Nejšílenější kniha roku: Bleeding Violet - Dia Reeves, recenze

Znáte Alenku v říši divů? Kdo by ji neznal. Ale četli jste ji? Já se o to už několikrát pokoušela a nikdy jsem daleko nedošla. Ta kniha je naprosto iracionální (je mi jasné, že to je pohádka, ale právě proto - i pohádky by měly mít hlavu a patu!). Spousta lidí tuhle knihu miluje, já se s ní vypořádat nedokázala. Kniha Bleeding Violet je jakousi zvrácenou verzí Alenky pro teenage generaci, odkojenou horory a filmy s hvězdičkou. A z nějakých mně neznámých důvodů, se mi Bleeding Violet na rozdíl od Alenky hrozně líbilo, a to i přesto, že s kritikou většiny lidí, kteří tuhle podivnou knihu ani nezvládli dočíst do konce, musím souhlasit.

Jste připraveni pohlédnou za zrcadlo? 

Název: Bleeding Violet

Autor: Dia Reeves

Rozsah: 454 stran

Datum vydání: leden 2010

GR hodnocení: 3,6 / 5

Žánr: nemám tušení!

Tragikomický fantasy YA hororo-thriller s prvky romantiky?

*Varování: kniha samotná obsahuje dosti explicitní obsah a spoustu (zbytečného) násilí.

„Láska je past. Nikdy se nenech chytit“
- motto knihy Bleeding Violet

~ Rodinná shledání
S šestnáctiletou Hannou Järvinen se setkáváme ve chvíli, kdy stojí na prahu domu své matky, kterou nikdy neviděla. Netrvá dlouho a dozvídáme se, že Hannin otec, se kterým si během prvních stránek zaujatě povídala, je už dávno po smrti a je tedy jednou z jejích halucinací. Drobná napůl Američanka - napůl Finka totiž (krom jiného) trpí maniodepresivní psychózou a její tak trochu agresivní chování vůči ostatním se pravidelně střídá s pokusy sebevražedného charakteru. Pokud vás z míry nevyvede ani něčí krev, od které je (fialovou barvou posedlá) dívka umazaná, jste na nejlepší cestě si tuhle naprosto šílenou knihu pořádně užít.

„Čí je to krev?“
Řekni jí to, pobízel mě táta. Slibuju, že jí to bude jedno.
„To je krev tety Ully,“ řekla jsem. „Praštila jsem ji po hlavě válečkem.“
Riskla jsem další pohled do její tváře. Nic. Říkal jsem ti to.
„A?“
Ona chtěla detaily?
„Hanno. Ty jsi zabila svoji tetu?“
Snědla jsem poslední kousek smaženého sýra. Slízla jsem mastnotu ze svých prstů. „Pravděpodobně.“

~ Mějte mě přece rádi!
Přestože je Hanna tak trochu psychopatka, její úmysly jsou čisté – zoufale si chce získat lásku své nově nalezené matky Rosalee, která ji stejnou měrou ignoruje a snaží se jí zbavit. Nakonec dojdou kompromisu – Hanna bude mít dva týdny na to, aby do městečka zapadla a našla si přátele (jak Rosalee prozřetelně poznamenala, vlézt s někým do postele se jako navazování přátelství nepočítá) a pokud se jí to podaří, bude moci v Porteru zůstat. Portero však není žádné roztomilé venkovské městečko, což by vám mělo dojít už při pohledu na spousty letáků hlásajících zmizelé osoby. Celé město je totiž skrz naskrz prolezlé příšerami, za které by se nemuselo stydět ani Buffyino Sunnydale. A pokud se Hanně zapadnout nepodaří? Pak slibuje, že stěny v domě své matky vymaluje vlastní krví (což myslí vážně, věřte mi).

 

 „A na co jsou tyhle ostatní?“ Zeptala se Rosalee a studovala lahvičky, které zvedla.

„Různé věci:  na deprese, nespavost, úzkost, hyperaktivitu, bla, bla, bla.“ Zvedla jsem lithium. „Tohle mě zklidňuje. A tohle“ zdvihla jsem Seroquel- „po tomhle mizí moje halucinace.“
„Ty míváš halucinace?“
Z toho že jsem měla její veškerou pozornost se mi samým štěstím zatočila hlava. „To proto se můj poslední cvokař přiklonil k tomu, že jsem maniodepresivní. Říkal že buď trpím tímhle, nebo schizofrenií, a na to, abych měla schizofrenii jsem příliš okouzlující a rozumná. Jeho slova, ne moje.“ Zapila jsem prášky vodou, kterou jsem vypila přímo z kohoutku v koupelně. Když jsem vyšla ven, řekla jsem, „Je to tak lepší? Jsi šťastná? Teď už můžu zůstat?“
„Ne!“

~ Trocha romantiky a spousta krve
Objektem Hannina zájmu se stane tajuplný místní kluk jménem Wyatt, který je učněm Mortmainů – lidí, kteří s příšerami obývajícími Temný park v Porteru  bojují. Wyatt je stejně jako Hanna jiný než ostatní - například jde svým nadřízeným na nervy svými nekonvenčními bojovými metodami, zahrnujícími glyfové kartičky, které na své oběti lepí (jedna z nálepkových bitev je obzvláště epická). Jejich bouřlivý vztah je zárukou jak divokých hádek (když Wyatt Hannu na jedné ze svých výprav zdroguje a použije jako návnadu), tak velmi romantických milostných epizod se vším všudy. Wyattovi totiž imponuje, že Hanna stejně jako on, tak trochu zvláštní. Pokud platí, že láska prochází žaludkem, je nutno zmínit, že se jej Hanna snaží okouzlit svou rodnou finskou kuchyní:

 

„Tys je spálila?“
„Samozřejmě že ne.“
„Tak proč jsou černé?“
„To dělá ta krev.“
„Jaká krev?“
„Prasečí krev. Jez, jez,“ řekla. „Jeden by si málem řekl, že jsi nikdy nejedl krvavé palačinky.“

~ Tak to tady chodí
Autorka knihy se vůbec nesnaží o uvěřitelnost či konvenčnost příběhu. V Porteru prostě žijí nestvůry, místní jsou s tím smířeni a pokud s tím máte problém vy, je to jen a jen vaše chyba. Co na tom že hlavní zápletka příběhu se začne představovat až kolem třísté strany? Že kniha je místy naprosto cáklá, obsahuje hned několik velmi krvavých, barvitě líčených scén zahrnujících něčí vnitřnosti, pár setnutých hlav, nějaké ty drogy v držení mladistvých a nějaké to kažení jejich mravní výchovy? Autorka všechno podává tak nenuceně, jako by se nechumelilo, že kolem dvousté strany už mě nepřekvapovaly ani klíče, které dokázaly plnit přání, zatrpklí duchové s kanibalistickými choutkami nebo vyhrožování Wyattovy matky na adresu jeho nové přítelkyně, že pokud se ještě jednou dotkne klepadla na jejich dveřích, tak jí usekne ruku (i toto bylo myšleno vážně).

~ Slovo závěrem
Pokud hledáte dobrou kvalitní knihu, která neodporuje zdravému rozumu, poradím vám, abyste se Bleeding Violet vyhnuli. Pokud hledáte dobrou kvalitní knihu, u které se budete moci na každé druhé straně od srdce zasmát její absurditě (záměrně se vyhýbám slovu stupiditě), u které budete moci „vypnout“, jen tak relaxovat a pobaveně kroutit hlavou nad osudem psychopatické hlavní hrdinky, nic lepšího než Bleeding Violet na trhu nenajdete!

 

ABRIDGED ENGLISH REVIEW