Trilogie Chaos: Hlas Nože - Patrick Ness, recenze

~Intro

Název: Hlas Nože (Chaos #1)

Z anglického originálu: The Knife of Never Letting Go (Chaos Walking #1)

Autor: Patrick Ness

Rozsah: 372 stran

Datum vydání květen 2008 (eng), červen 2011 (cz)

Nakladatelství: Jota
Průměrné GR hodnocení: 4.12

Knihu si můžete zakoupit na webu nakladatelství Jota, kde také najdete oficiální českou anotaci a medailonek autora.

Tuhle recenzi jsem opět pojala tak trochu jinak, než je u mě zvykem, s ohledem na to, že se jedná o literaturu pro trochu mladší čtenáře. Ale rozhodně se nenechte mýlit - v lecčem si nezadá s "dospělejšími" YA tituly.

~Recenze

Třináctiletý Todd Hewitt je potomkem prvních osadníků, kteří se před dvaceti lety usadili na planetě Nový Svět. Osidlování nové planety se ale neobešlo bez problémů a vyústilo ve válku s domorodými obyvateli, kteří – ještě než je všechny vyhubili - s nájezdníky bojovali za pomoci virusu, který zabil všechny ženy a způsobil, že myšlenky všech mužů je možno slyšet a veškerá zvířata umí mluvit. Každý muž má svůj Hluk – všudypřítomný myšlenkový mrak, kterého se nezle zbavit, který si s sebou nosí, ať jde kamkoli.

Todd, jehož rodiče již dávno podlehli nemocem nové planety, žije v městečku Prentisstown, v němž žije sto čtyřicet šest mužů. Vlastně pouze sto čtyřicet pět – Todd je totiž nejmladší z nich a mužem se jako poslední z nich stane až za měsíc (rok na planetě má třináct měsíců). Todd žije se svými dvěma pěstouny Benem a Cillianem celkem spokojeným životem na farmě, nemůže se dočkat, až přestane být jediným chlapcem ve městě. Ale přestože se to zdá být v komunitě mužů, kteří navzájem slyší své myšlenky, neuvěřitelné, Prentisstown a místní mužové skrývají mnohá tajemství. Tajemství, kvůli nimž spálili veškeré knihy, přestali děti učit číst, odřízli se od zbytku světa a pokroutili celou historii. Když při svých toulkách bažinami Todd jednoho dne objeví díru v Hluku, jinými slovy někoho, jehož myšlenky slyšet nelze, začne pochybovat o všem, co doposud věděl. Brzy je útěku, vyzbrojen pouze nožem, který se zdráhá použít, a deníkem své mámy, v němž neumí číst. Společníky mu dělají jeho ubreptaný pes Manchee, kterého nikdy nechtěl, a někdo, kdo by vůbec neměl existovat.

"Slyším každou pitomost, kterou si pomyslíš, chápeš? A rozumím daleko víc, než bych chtěla."
"Vážně, jo?" zašeptám, ačkoli můj Hluk nešeptá ani náhodou. "A pokaždý, když ty si něco myslíš, nebo cítíš nebo máš nějakej blbej nápad, tak já to neslyším. No tak mi sakra řekni, jak mám o tobě vůbec něco vědět? Jak mám vědět, co se v tobě děje, když to držíš v tajnosti?"
"Já to nedržím v tajnosti." Zatíná zuby. "Já jsem prostě normální."
"Tady to normální není."

Kniha je psána z pohledu mladého kluka, čemuž odpovídá i sloh - tak trochu úsečný styl s jednoduchými větami, kde nadávky jsou po většinu času (spíše jen ze začátku) vynahrazovány úsměvnými konstrukcemi typu „Řekl jsem mu, strč si to někam, až na to, že jsem řekl kam“. Různé hlasy v hluku jsou řešeny rozmanitými fonty a velikostmi písma. Zvířata sice taky oplývají darem řeči, ale jejich slovní zásoba je značně omezená: krokodýli dokola opakují „Maso, hostina, zuby, maso, ZUBY“, tupé ovce se zmůžou pouze na opakování popěvku „Ovce, ovce.“ Zdaleka nejupovídanějším čtyřnožcem je Toddův věrný pes Manchee, který sice rozumu taky příliš nepobral, ale rozhodně si získá srdce čtenářů právě svými nevhodnými poznámkami, bezelstností a naprostou oddaností. U mě Manchee rozhodně po celou dobu platil za mou nejoblíbenější "postavu".

Když se váš pes učí mluvit, ze všeho nejdřív zjístíte, že psi celkem nemají co říct. O ničem.
"Dělat bobek, Todde."
"Drž hubu Manchee."
"Bobek. Bobek, Todde."
"Řek jsem drž hubu."

Čtenář knihy by se především měl obrnit trpělivostí – a to od začátku až do konce. Jakmile se Todd konečně dozví něco nového, někdo mu otevře svůj hluk a prozradí mu něco důležitého, čtenář se může jen dohadovat, co to mohlo být, protože doopravdy vysloveno to bude až úplně na konci – na konci, který je učebnicovým příkladem nervy napínajícího cliffhangeru. Protože se ze začátku čtenář stejně jako Todd topí v nejasnostech, lžích a tajemstvích, je kniha založena především na akci a spoustě zvratů, honiček a soubojů, při nichž Todd, jehož nejlepší zbraní je nůž, pokaždé stojí tváří v tvář volbě použít jej či nepoužít, zabít či nezabít, utéct či zůstat? Todd objevuje Nový Svět mimo svůj rodný Prentisstown a zjišťuje, že na různých místech se muži s hlukem vypořádali (a nevypořádali) různě.

Kniha jako celek na mě působila mírně pochmurným tak trochu mimozemským dojmem (což by zřejmě měla, když se odehrává na cizí planetě). Jedná se o zvláštně pojaté sci-fi pro mládež, s originální zápletkou a osobitým stylem psaní, takže přestože to nebyl tak úplně můj šálek kávy, pokud vás koncept zaujal, určitě knize dejte šanci.

Jsem Todd Hewitt. Žiju v Prentistownu na Novém Světě. Přesně za jeden měsíc ze mě bude muž. Ve městě se sto čtyřiceti šesti muži, které s každým uplynulým dnem umírá o trochu víc. Bažina je jediným místem poblíž Prentistownu, kde si můžete alespoň trochu odpočinout od všeho toho Hluku, který se z nich řine. V tomhle světě není nic jiného než Hluk, nic než neutichající myšlenky mužů, které se na vás hrnou a hrnou - od té doby co Sádráci během války virus Hluku vypustili. Když je celý váš svět jedním hlučným městečkem bez budoucnosti, někdy prostě nezbývá nic jiného než odejít, i když není kam jinam jít. Protože když se já - poloviční muž - do toho města podívám, vidím všech těch sto čtyřicet šest mužů. kteří jsou tady se mnou. Slyším je všechny do jednoho. Hluk se sem žene z kopce jako povodeň, kterou vypustli přímo na mě. Je jako oheň, jako příšera veliká jako samo nebe, která po vás jde, protože není kam utéct. Takovýhle to je. Nezkoušejte si zacpávat uši - to vám nepomůže.
 

Nůž, který nikdy nepustí

Hluk je jako člověk bez filtru. A bez filtru je člověk jen chodící chaos.

[Credits: images: Knife by ~fierce-sunshine-nim, foto z knihy; ukázky z oficiálního českého překladu,
knižní YT trailer] 

~Děkuji nakladatelství za poskytnutí recenzního výtisku~