Zlodějka knih - Markus Zusak, recenze

Prozatím moje poslední "pracovní" recenze, která mi dala zabrat asi nejvíc - sepsat jsem se ji snažila asi měsíc, no poznat to na ní bohužel nejde. Teď, když už konečně mám splněné všechny povinnosti, nejen že zvolním doposud zavedené zabijácké tempo (8 velkých recenzí za pouhé dva měsíce!) ale teoreticky bych se mohla věnovat čtení (a případně recenzování) jen toho, co se mi momentálně zachce. Teoreticky, kdyby se neblížil den D. Nebo spíše den M. Už aby byl červen!

Název: Zlodějka Knih
Z anglického originálu: The Book Thief
Autor: Markus Zusak
Rozsah: 526 stran
Datum vydání (cz): 2009
Datum vydání (eng): březen 2006
Nakladatelství: Argo 
Průměrné GR hodnocení: 4.34 !

~Intro

Některé středně dlouhé knihy čtu týden, jiné čtrnáct dní, některé i déle. Více než pětisetstránkovou Zlodějku knih jsem přelouskala za jediný prodloužený víkend. 

Některé dobré knihy nadchnou hned ze začátku, jiné se rozběhnou až v polovině. Zlodějka knih zaujme od začátku a s každou další stranou už budete uhranuti jen víc a víc. 

Někdy mě napadá, jestli nejsem na knihy příliš náročná, jestli nehodnotím příliš přísně – dát pět hvězdiček, to je u mě stává jen zřídka (osazenstvo Goodreads mi to dosvědčí, vždyť si ze mě v jednom kuse utahují). Zlodějka knih mě utvrdila v tom, že nejsem. Právě pro takovéto knihy si schovávám tu pátou hvězdičku. Jak jinak bych mohla odlišit literární skvosty, mezi které Zlodějka knih bezesporu patří?

Šestatřicetiletý autor knihy - Australan Markus Zusak - v jednom rozhovoru o této knize prohlásil:

"Původně to měla být stostránková novela, ale nechal jsem se nějak unést. 

Myslel jsem si, že tu knížku nikdo číst nebude. Pětisetstránková kniha zasazená do nacistického Německa, kterou vypráví Smrt. To byste doporučili přátelům?"

Ano, stokrát ano! A dokonce jim pohrozím, že jestli si ji nepřečtou, bude to nejhorší literární omyl jejich života.

 

~Kvalifikovaná vypravěčka

Jako by téma druhé světové války nebylo dostatečně působivé a děsivé samo o sobě, vypravěčem příběhu učinil autor osobu snad nejlépe kvalifikovanou k popisu hrůz té doby. I když „osoba“ je to pouze v přeneseném slova smyslu. Není to nikdo jiný než personifikovaná Smrt. Smrt, která začátkem čtyřicátých let minulého století více než kdy jindy potřebovala dovolenou. Ale co ji přimělo k vyprávění příběhu, jehož hrdinkou je na první pohled obyčejná Liesel Memingerová? Co mohlo Smrt tak fascinovat na malém děvčeti se zálibou v knihách? Smrt v tomhle příběhu se vám možná nebude zdát spravedlivá, jak sama sebe hned na začátku popisuje, ale dozvíte se, že i ona má srdce.

~Jak se zlodějka knih naučila číst

V knize uvidíte jedno malé městečko v nacistickém Německu očima malé dívenky, která zprvu okolní dění nechápe – jak by taky ve svých letech mohla? Ale o to více je její zpověď s ubíhajícími léty naléhavější, pravdivější a emotivnější. V některých případech, je člověk nucen dospět rychle, ať se mu to líbí nebo ne. Náš příběh začíná roku 1939, když se devítiletá Liesel stěhuje k pěstounům, žijícím nedaleko Mnichova. Nese si s sebou vzpomínky na nedávnou smrt svého malého bratříčka a jejím jediným majetkem je knížečka zvaná Hrobařova rukověť – první z řady knih, ke které se dostala tak trochu pokoutním způsobem. Liesel, která v noci kvůli nočním můrám nemůže spát, však neumí číst, a tak netrvá dlouho a její pěstoun ji ve sklepě po nocích začne učit číst a psát. Sklep manželů Hubermanových bude v následujících letech svědkem ještě spousty neobyčejných událostí.

~Co se děje ve sklepě

Stejně tak jako si Liesel velmi brzy zvykne říkat svým pěstounům mami a tati, je i čtenář nenásilně vpraven do příběhu a seznamuje se s brilantně vykreslenými postavami, které na stránkách jedna po druhé ožívají. Vkresleny jsou tak naprosto úžasně a bezprostředně, že budete mít problém uvěřit, že existují jen na papíře. Každá z postav má své místo v příběhu, ať už jde o mírného, neuvěřitelně dobrosrdečného Hanse Hubermana, nebo jeho prostořekou ráznou ženu Rosou, která pro ránu nejde daleko. Hubermanovi by možná byli docela obyčejnou německou rodinou, kdyby byli stáli o vstup do strany a neschovávali ve sklepě mladého Žida.

Liesel a Max

~Okamžiky všední i nevšední

Zlodějka knih je napsaná neobyčejně poutavě – Markus Zusak je mistr slova a pokud existuje něco jako literární nebe, on tam má již určitě má rezervaci. Originální styl psaní s nádechem expermentálna, špetkou nadpřirozenosti a spoustou poetičnosti je opravdu čtivý. Čtenář spolu s Liesel prožívá vše co k jejímu novému životu v Molchingu patří: její první dny ve škole, kde se prala, hledání přátel, s kterými na ulici hrává fotbal, škádlení s jejím nejlepším kamarádem Rudym, jehož největším přáním je od své kamarádky dostat pusu.. Vídáme Liesel na výpravách za kradením nejen knih ale i jídla. A do jejího života zasahují i takové události jako pochody Židů do koncentračních táborů a bombardování.

"Ať už byl Rudy cvok nebo ne, byl odjakživa předurčen, aby se stal Lieselilým nejlepším kamarádem. Sněhová koule v obličeji byla samozřejmě skvělým začátkem trvalého přátelství.

Pár dnů nato začala Liesel chodit do školy, a šla se Steinerovými. Rudy musel slíbit své matce, že to nové děvče doprovodí, hlavně proto, že Barbara Steinerová se doslechla o té sněhové kouli. Je třeba uznat, že Rudy jí rád vyhověl. Nebyl to takový ten mladistvý misogyn, kdepak. Holky se mu moc líbily, a Liesel taky (proto ta koule)."

 ~Pulvis et umbra sumus*

Neuplyne snad ani jediná kapitola, aby se vám nechtělo malou Liesel - či některou z dalších postav - obejmout, říct, že všechno bude dobré; ačkoli tušíte, že jak se v knize pomalu obracejí stránky kalendáře, bude to už jen horší a horší. Jak už to tak bývá, i v tomto příběhu hraje Smrt podle svých vlastních pravidel - dlouze se nerozmýšlí nad tím, prozradit čtenáři co je na kterou z postav v následujících stránkách nachystáno, jakému konci kdo z nich dojde. Ale to je možná dobře, pro citlivější čtenáře by to jinak mohl být až příliš velký  šok. Ale ať si si s sebou naše milá vypravěčka nakonec odnese kolik chce duší, ať spotřebujete během čtení kolik chcete kapesníků, naděje vždycky zůstává a spolu sní i mé přesvědčení, že dokud bude naživu jediný dobrý člověk, svět přece nemůže být tak hrozivým a bezútěšným místem. Navíc - děti Smrt vždycky nosí v náručí.

"Kéž by mohla být zase tak nevědomá, cítit tolik lásky a neuvědomovat si to, plést si ji se smíchem a chlebem navoněným troškou marmelády.
Byly to nejlepší časy v jejím životě.

Ale čekaly na kobercový nálet.
Nenechte se mýlit."

~Slovo závěrem

Zlodějka je druh knihy, kterou nebudete moct dát z ruky, kterou budete číst dlouho do noci, o které se vám budou zdát sny, o které budete ještě celé dny přemýšlet. Když jsem se následně po dočtení knihy vzpamatovala z toho silného zážitku, který mi zprostředkovala, stalo se mi něco, co už dlouho ne. Měla jsem nutkání začít číst znova, úplně od začátku. Zlodějka knih je stejnou měrou nádherná a děsivá - plná neuvěřitelné bezmoci a nepochopitelné lidské krutosti a lhostejnosti... A přes to všechno v ní o to více vynikají ty nejkrásnější lidské vlastnosti, jako nezištnost a soucit, a ty nejryzejší city jako láska a opravdové přátelství. Zlodějku knih naprosto vystihuje jedna citace, jedna z vět pronesených samotnou Smrtí:

"Musím přiznat, že tenkrát jsem byla – a pořád jsem –

přestože mi to zlomilo srdce – ráda, že jsem byla u toho."

*Pulvis et umbra sumus = Jsme prach a stín (Horatius)

~Děkuji nakladatelství za poskytnutí recenzního výtisku~ 

[Credists: citované úryvky pochází z oficiálního českého překladu, Images: What No Man Can Escape by *phatpuppy, still z knižního traileru Teen Book Video Award Winner, The Book Thief - Max Liesel by ~Shiita]