Eyes Like Stars - Lisa Mantchev, recenze

Eyes Like Stars (Théâtre Illuminata, #1)Název: Eyes Like Stars (GR)
Série:  Théâtre Illuminata #1
Autorka: Lisa Mantchev
Vydáno: 7.7. 2009 (eng)
Průměrné GR hodnocení: 3.79

Můj překlad oficiální anotace

Další knihy v sérii:
#1 Eyes Like Stars (2009)
#2 Perchance to Dream (2010)

#3 So Silver Bright
(2011)

Eyes Like Stars  Perchance to Dream  So Silver bright

Původně jsem pokus o re-read této knihy vnímala jako snahu pochopit nepochopitelné a zhodnotit neohodnotitelné. Přišla jsem na tohle:

Je kniha logická? – Ne.
Je pochopitelná? – Ano!
Je ohodnotitelná? – Objektivně jen stěží.
Je zrecenzovatelná? – Čtěte dále…

~Intro
V recenzích se vždycky snažím najít nějaké obecné indicie, pro a proti, která by vám pomohla se rozhodnout, zda by se zrovna vám kniha mohla líbit. Eyes Like Stars je kniha natolik výjimečná a nezařaditelná, že se předem vzdávám jakýchkoli pokusů předpovídat reakce ostatních čtenářů. Lisa Mantchev rozhodně vytvořila něco nevídaného. Hodnocení nechám na vás. 

http://img253.imageshack.us/img253/1518/illuminata2.jpg 
~Herci tělem i duší
Théâtre Illuminta
je magické místo – v každém ohledu toho slova. Žijí zde postavy všech dramat, která kdy byla napsána - zákulisím bloumá pomatená a promáčená Hamletova Ofélie, která využije každé příležitosti, aby se mohla zas a znova utopit. Kulisy a celé scény se mění samy od sebe, po představení o Malé mořské víle se musí z jeviště odklidit voda a usazené mořské řasy. Mezi rekvizitami najdete plně funkční kanón či autentickou Alenčinu „Vypij mě“ lahvičku. A magie celého divadla je svázána s Knihou, která obsahuje veškeré scénáře a jednotlivé herce k divadlu poutá.



"Slyšela jsem tekoucí vodu." Ofélie zdvihla ruce a usmála se, světlo kolem mělo strašidelný akvamarínový odstín. "Myslela jsem, že sem zajdu a utopím se. Nebudu vám tady vadit, že?"
"Jen dávej pozor na ty mořské hvězdice." Psychopatka, naznačila Bertie bezhlesně vílám.

~Celý její svět je jevištěm
http://img511.imageshack.us/img511/5084/illuminata1.jpgBeatrice Shakespear Smithová je nalezenec; před lety ji někdo nechal na prahu Théâtre Illuminta. Jejím domovem je divadlo, její rodinou jsou herci a zaměstnanci divadla; nic jiného nikdy nepoznala, po ničem jiném nikdy netoužila. Jejími přáteli jsou čtyři vílové (a víla) z Shakespearova Snu Noci svatojánské. Prostořeká, tvrdohlavá Bertie ráda experimentuje nejen s barvou na vlasy (aktuální odstín: kobaltová modř) ale nedbajíc bezpečnostních předpisů také s výbušninami. Bylo jen otázku času, kdy vedení divadla dojde trpělivost. Pokud se Bertie do tří dnů nepodaří dokázat, že je pro divadlo nějak přínosná, půjde na ulici. A tak se zrodil nápad na netradiční představení. Představení, které zatřese celým divadlem od základů a nechá na povrch vyplout pravé tužby herců, kteří mimo hry občas žijí svým vlastním životem.

~Kouř a zrcadla - je libo nový žánr?
Eyes Like Stars by si zasloužilo vlastní žánr – něco jako "multičasová divadelní fantasy fikce". Za celou knihu Bertie ani jednou nevystrčí paty z divadla, většina děje se dokonce odehrává na jednom jediném jevišti, které je vzhledem ke své povaze vysoce multifunkční. Když chce autorka odkázat na nějakou událost, která se odehrála v minulosti, je zinscenováno krátké představení. Občas jsou některé scény doprovázeny vlastním hudebním doprovodem. Dokonce i z obyčejné mluvy postav a jejich vystupování je cítit divadelní teatrálnost. Principy na kterých divadlo funguje jsou odhalovány jen postupně a nikdy úplně do hloubky, jen tolik, kolik je nezbytně nutné. Nestačí jen číst – musíte číst mezi řádky a představovat si co se děje aniž byste příliš zkoumali, jak se na jevišti najednou vzal vlak či větrný mlýn. Tak to v Théâtre Illuminata prostě chodí.

„Vidíte to?“ zakřičel inscipient. „Ona očividně podporuje zanedbávání pravidel. Zeptejte se jí na to zemětřesení.“
Obočí ředitele divadla se uprostřed jeho čela srazila. „Zemětřesení? Na žádné zemětřesení se nepamatuji.“
Lepší asi bude rovnou se přiznat.
„Bylo to docela malé zemětřesení, opravdu,“ řekl Bertie. „A už je to dávno.“

~Které že to máme století?
Celý příběh balancuje na hraně mezi magičnem a realitou, nelogičností a poetičnem. Nikdy si nemůžete být tak úplně jisti, jestli se jevištěm opravdu valí voda nebo jestli se náhodou jen nejedná o nadnesenou metaforou (většinou je to ten první případ, což vám dojde, jakmile začnou odklízet naplaveniny a mořské řasy). Aby dílo bylo dovršeno, je zmateno i místo a doba děje: Bertie se sice chová jako obyčejný teenager, kouří, nadává a jejímu šatníku dominují džíny, ale hraběnky a baroni na představení jezdí jak v limuzínách, tak i v kočárech. Nutno zmínit, že Bertie rozhodně není typickou útlocitnou knižní hrdinkou, která by si, jak už to tak bývá, dávala za vinu i hladomor na cizích kontinentech. Možná za to může nedostatek vrstevníků, možná dlouhodobý pobyt mezi herci, který by takto poznamenal každého, každopádně je drobná modrovláska tak trochu rozmazlená a umíněná, což občas překračuje hranici únosnosti. Přesto se zdá, že má srdce na pravém místě.

http://img268.imageshack.us/img268/3226/illuminata3.jpg~Trojúhelníky, bouře a zemětřesení
V knize se s postupem času nenápadně začíná rýsovat milostný trojúhelník mezi Bertie, jejím věrným přítelem Natem (pirát z Malé mořské víly) a prohnaným svůdcem Arielem (duch větru ze Shakespearovy Bouře). I pokud vám útvary s lichým počtem vrcholů nedělají dobře, nemusíte se bát, sama Bertie tuhle situaci nijak zvlášť neřeší, vypravování ve třetí osobě navíc emocionální složku tak trochu utlumuje a vnitřní pochody postav na stříbrném podnose neservíruje. Abyste nahlédli do nitra hlavních postav, budete se muset snažit. Vět jako „viděla v jeho očích touhu, lásku a oddanost, že by pro ni šel až na kraj světa“ se prostě nedočkáte. Musíte vycházet z toho, co kdo dělá a co říká, ne co vám autorka poví, že cítí (u Ariela navíc musíte brát v potaz, jaká může být jeho opravdová motivace).

Modré prameny vlasů Bertie šlehaly do tváře. „Co vlastně chceš, Arieli?“
Když jeho jedinou odpovědí byl úsměv, natáhla se po ulidňující váze talismanu. Aniž by někdo nařídil změnu scény, stála najednou na útesu, nad oceánem, který vše zakrýval věčně se přelévajícími modrými proudy. Ariel, kterého ve vzduchu držel všechen vítr světa, se natáhl pro její ruku, vábil ji svými sliby, pokoušel ji volností…
...snažil se ji stáhnou přes okraj. Buď nechápal, co po ní žádá, nebo mu to bylo jedno.
On je vzduch a já jsem země. Mohla bych se pokusit s ním letět, ale čekal by mě pouze pád.

~Slovo závěrem…
…tentokrát nebude. Myslím, že všechno už bylo řečeno vyčerpávající recenzí. Přesto - Oči jako hvězdy, jsou taková chuťovka, pokud hledáte něco „jiného“. Oproti prvnímu čtení jsem tentokrát v hodnocení šla o jednu hvězdičku nahoru.



 ~Extra
Cover arty včetně doprovodných obrázků má na svědomí Jason Chan, jehož můžete znát jako autora britských verzí obálek The Hunger Games.
 

2 komentářů:

Freckles řekl(a)...

Ty obrázky jsou nádherné. A dost mě pobavila Ofélie. "Nebude Vám vadit když se tu utopím?" To je nová "Bleeding Violet", ne? :D
Opravdu by mě zajímalo, jestli by se mi to líbilo. Možná to někdy zkusím :D

Seesen řekl(a)...

Freckless: Né, Ofélie to má ve scénáři, jen jak říká "walks the ragged edge" a já se jí nedivím, protože její Hamlet je děsný kterén (BV je co se týče psychopatickosti úplně někde jinde).
Za zkoušku nic nedáš :)

Copyright © 2009 - Imaginary Whispers - is proudly powered by Blogger
Smashing Magazine - Design Disease - Blog and Web - Dilectio Blogger Template